Do Lublaně jsem krom domácí výpravy vezl jednoho Francouze, který měl na druhém dni festivalu vystoupit. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tento nenápadný klučina v brýlích mi svým setem uštědří políček tak silný, že budu jen stát s otevřenou pusou a nebudu schopen jeho vystoupení ani pořádně nafotit. Ale nepředbíhejme.

 Den druhý se Lublaň probudila do krásného dne a něco po osmé začala i produkce v Menza klubu. Hned na úvod přišel asi nejzábavnější set celého festivalu. Projekt DJ BALLI & SLPIZZA totiž během setu opravdu dělal pizzu. Mouka, kvasnice, mléko a hurá do víru noise industriálu.

DJ BALLI hudebně doprovázel tím způsobem, že naprosto brutálním způsobem znásilňoval gramofon, na kterém ničil vinylové desky na krásných barevných asfaltech s vyobrazenou pizzou a SPLIZZA do toho na pekáči hnětl těsto. Na pekáči bylo pár senzorů, které vedly signál do nevelkého, ale o to efektivnějšího zvukoprznitelského soukolí.

V každém případě k dispozici těmto opravdu šíleným Italům byla i mikrovlnka, která během setu skončila na zemi, a spousta dalších propriet,jež nelze příliš popsat, protože se zkrátka a dobře noisový soundtrack k pečení pizzy popisuje dost obtížně. Vězte však, že to byla od počátku do konce velká hlína a po skončení se vskutku servírovala pizza.

Odlehčená atmosféra mizí při počátku setu CADLAG. Před scénou je velká bílá plachta, na kterou se promítá zrnění různých intenzit. Vzhledem k tomu, že projekce svítí do publika zezadu, je možné i vidět stíny jednotlivých členů tohoto tělesa.

Krom klasického noisového stolu se na kraji občas mihne basista, ale o mnoho více ze souboru rozeznat nelze. Snad krom dlouhovlasého a dlouhovousého hybatele projektu, který vypadá jako extrémní verze samotného Rasputina. Jeho obrys postavy, zuřivě míchající hlomozící zvuky, byl vždy uprostřed. CADLAG vyluzují špinavé dronové stěny, které místy proplouvají v mlhách tklivého ambientu a místy zhutňují na syrové masy zvuku, které nemají slitování. Zajímavé, intenzivní, dynamické a nenudící.

Po něm tu máme podobný stolek, na kterém vyrostly domečky z efektových krabiček. Jen obsluhovatel je jiný. Popravdě, Kanaďan HOLZKOPF vypadá hodně divně. Fousatý, brýlatý, plešatící obr, který budí dojem člověka, jenž mládí strávil hraním dračího doupěte a sbíráním kartiček do hry Magic.

William byl fajn kluk. Francouz, který na festivalu hrál jako projekt nazvaný NW „CUP“. Strávili jsme s ním noc před odjezdem do Lublaně, kdy jsme pili víno (kombinoval ho s absintem, slivovicí a kdoví, čím ještě), a roztomile se vztekal, když jsme krájeli francouzský sýr Comté na příliš velké hoblinky, což prý byla svatokrádež (prý něco jakoby Plzeňák viděl Bavoráka, který do nefiltrované Plzně lije Sprite). Do Lublaně jsme ho vezli, protože nás o to poprosil organizátor Noise festu s tím, že se William nemá jak jinak se na místo dopravit. S Williamem byla sranda a oblíbil jsem si ho. Tím chci předeslat, že mě k němu již před setem pojil nějaký osobní vztah a mé vidění celého jeho vystoupení je tím třeba ovlivněno. To, co se bude při jeho vystoupení dít, nám však původně neřekl.

Bez brýlí a kapuce, kterou měl často přikrytou hlavu, vypadal skoro jako bezbrané dítě. Jen tak klečel uprostřed hlediště, dýchal a do reproduktorů nám pouštěl své srdce. Zkoumavě si prohlížel tváře kolem, jakoby někoho hledal.

Z připravené pet lahve s vodou naplnil kelímek a my měli možnost poslouchat, jak perlivá voda v kelímku šumí. Postupně připil každému v sále. Každému pohlédl do očí, usmál se a pokynul kelímkem. Jeho obsah pak do sebe na ex hodil, přiložil ho opět na tělo a začal lemtavě zpracovávat ostatní obsah dvoulitrové petky. Slyšitelně se mu zrychlily srdeční beaty.

Najednou William zešílel. Začal vodu kloktat, vyplivovat ji a podivně chroptět. Chroptění přerostlo v surový záchvat, ve kterém do kelímku řval, válel se po zemi nebo si s kelímkem hrál jako malé kotě. Našel jsem video z částí jeho show, ale mohu říci, že ani zdaleka nedokáže zprostředkovat to, jak jeho set zapůsobil na všechny přítomné. Bylo v tom něco intimního, velmi syrového, naturalistického. Chvíli jsem čekal, že na sobě roztrhá oblečení nebo začne zvracet vodu, kterou do sebe tak rychle napral. Po setu měl na sobě William pár krvavých škrábanců.

Já vlastně i zapomněl tleskat. Měl jsem neodbytný pocit, že po něčem takovém se přece netleská. Po většinu setu jsem měl husí kůži. V daném žánru asi to nejsilnější, čeho jsem kdy byl svědkem.

Na jedinou noise coreovou kapelu, kterou byli EXTREME SMOKE 57, jsem se celkem těšil, podobně jako před dvěma lety na Obscene Extreme. Dvě kytary, basa, dva zpěvy a spousta mašinek na rytmiku. Výsledek byl však rozplizlý, nejasný a mnohem rozpačitější než před dvěma roky. To, co v té době drželo pohromadě, bylo teď rozsypané a neudrželo tvar.

Další dvě vystoupení přeskakuji a vracím se až na italský souboj FUKTE vs. MOLESTIA AURICULARUM. Dva týpci za harsh-noisovou slavnostní tabulí plnou efektů. Jejich stále stejně hlomozící set vrcholí sólem rozbrušovaček. Jiskry létají do poloviny sálu a mě tento ohňostroj ukolébává ke spánku na klubovém balkóně. Z toho mě už neprobudí ani další hlasitě hlomozící projekty o tři metry níž na pódiu… Výlet stál za to.